close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
~ Máš dotaz? Napíš mi na ICQ: 620-262-136
Prosím všetky články kopíruj iba zo zdrojom!

Pěstí do obličeje - z lásky?

2. dubna 2010 v 14:55 | Kikuška |  Životné situácie

Pěstí do obličeje - z lásky?

Podceňování. Výsměch. Nadávky. Rány pěstí. Kopance. Škrcení. Vynucený sex, který bolí. I tak se může projevovat cit, jenž kdysi býval láskou. Existuje proti tomu obrana?
Naše čtenářka Jindra z Opavy (43 let) ví svoje... "V osmnácti mě naši začali konečně pouštět na diskotéky. Byla jsem nepolíbená a do hovorů o klucích se raději ani nezapojovala. Okolí si ze mě už utahovalo a já z toho začínala mít pomalu mindrák," napsala nám. Měla ale jednu výhodu: "Byla jsem dlouhonohá blondýna, s milým úsměvem a velkými vnadami. Když jsem začala chodit po zábavách a diskotékách, kluci se kolem mě jen točili, a já získávala sebevědomí. Beru jen hezouny! To se stalo mým heslem..." vypráví.

Sexy, ale nezkušená

http://redakce.atlas.cz/edition_files/images/252/12943542.jpg
"Kdybych nechodila tolik s nosem nahoru, mohla jsem si žít královsky," krčí rameny. "Jednou jsem se seznámila s klukem: žádný hezoun, nějaké to kilčo navíc a vlasy příšerné. Jiří byl sice výborný bavič, příjemný a chytrý kluk, ale já si vysnila ideál. Jeho pokusy o sblížení byly marné. Kašlala jsem na něj," vzpomíná Jindra.
Pak ale přišel ten pravý: "Pavel byl hezký, měl vytříbené chování a pořád mi kupoval nějaké dárky. To, že žárlil, jsem brala tak trochu jako vyznání lásky. Zamilovaná až po uši jsem si ho v jedenadvaceti vzala. Netušila jsem, že vstupuji rovnou do pekla - žárlivost propukla v ukrutné scény, hádky a násilí. Modřiny a krvavé šrámy u mě byly na denním pořádku. Přesto jsem se snažila manželství udržet - kvůli dvěma dětem, které se nám v jeho průběhu narodily. Muže jsem dokázala opustit až po deseti letech - téměř umlácená..."
Reálný počet případů týrání dětí bude pravděpodobně mnohem vyšší než uvádí statistiky, upozorňuje odobornice.
Dalších pět let přežívala a na chlapy naprosto zanevřela. Až jednou… "Zaměstnavatel mě vyslal na pracovní seminář. Už jsem se smířila s představou, že to bude strašná nuda. Přestala být v okamžiku, kdy do sálu vstoupil prošedivělý charismatický muž. To, jak mluvil, co říkal, jaká měl gesta, mě naprosto bralo. Nakonec jsme dostali prostor i k diskuzi, nedalo mi to a začala jsem pokládat také otázky - když v tom mě přednášející přerušil a říká: Mladá paní, my už jsme se někdy viděli, nejste Jindra? A v tom jsem ho poznala - byl to Jirka, co mě v osmnácti balil. A tak jsme začali tam, kde tehdy začít nechtěla. Dnes už jsme spolu pět let a já si občas si říkám: Jak jsem mohla být léta tak hloupá!"

Nedejte se!

Jindra se dokázala zachránit sama. V ČR však žijí tisíce dalších týraných žen, které se bojí promluvit. Žen, které partneři zesměšňují na veřejnosti i v soukromí. Žen izolovaných od ostatního světa bez přístupu k penězům, zvyklých snášet rány a ponižování...
http://redakce.atlas.cz/edition_files/images/11/9818276.jpg
Nejhorší je, že hrubosti a krutosti odehrávají doma, za zavřenými dveřmi, a tedy bez svědků a bez důkazů. Skutečné domácí násilí se přitom stále stupňuje. Oběti se bojí svůj problém řešit, a když nakonec přijdou, bývá už mnohdy velmi pozdě. Proto platí, že vždy je lepší reagovat co nejdříve, než nést celý zbytek života kruté následky v podobě zhroucené psychiky, případně zdravotních následků. Chyba je totiž v tyranizujícím násilníkovi, nikoli v oběti! Ta se nemá za co stydět! Kde však sebrat odvahu k prvnímu kroku?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama